Fascinující historie toho, jak se lidstvo chránilo před sluncem před vynálezem SPF

Stojíte na pláži, slunce žhne a vy z batohu taháte plastovou tubu s padesátkou. Pečlivě se mažete od uší až po paty, sledujete, jestli krém nezanechává bílé fleky, a možná trochu hudrujete nad tím, jak moc lepí. Je to rituál, bez kterého si dneska horké letní dny neumíme představit. Ale napadlo vás někdy, jak tuhle šlamastyku řešili lidé před stovkami nebo tisíci lety? Slunce přece pálilo úplně stejně jako dneska, jenže lékárny s regály plnými moderní kosmetiky jaksi chyběly.

Popravdě, naši předkové nebyli hloupí. Moc dobře věděli, že když stráví celý den na slunci bez ochrany, večer budou plakat bolestí.

Neměli sice ponětí o tom, co je to ultrafialové záření, UVA nebo UVB paprsky. Neměli laboratoře ani drahé mikroskopy. Měli ale skvělý pozorovací talent, přírodu kolem sebe a obrovskou dávku vynalézavosti. A tak si pomáhali věcmi, které by si dnes na obličej namazal jen málokdo z nás.

Pojďme se podívat na ty nejbizarnější, ale překvapivě funkční metody, které lidstvo chránily před spálením dlouho předtím, než spatřil světlo světa první moderní opalovací krém.

Egyptská alchymie: Rýže, jasmín a oslí koupel

Začněme v zemi, kde slunce vládlo všemu – ve starověkém Egyptě. Tamní podnebí bylo neúprosné. Světlá kůže navíc platila za symbol vysokého společenského statusu. Pokud jste byli opálení nebo nedejbože spálení, znamenalo to, že pracujete na poli jako otroci. Vyšší vrstvy proto dělaly všechno pro to, aby si udržely alabastrovou pleť.

Egyptští léčitelé na to šli vědecky:

• Míchali speciální masti z rýžových otrub, lupiny a jasmínového extraktu.

Dnes to zní jako luxusní organická kosmetika z bio obchodu, ale mělo to reálný chemický základ. Moderní výzkumy totiž ukázaly, že rýžové otruby obsahují kyselinu ferulovou, což je silný antioxidant, který pohlcuje UV záření. Jasmín zase pomáhá regenerovat buňky. Kanaďané nebo Němci v laboratořích dnes tyto složky přidávají do drahých krémů proti stárnutí pleti. Egypťané je prostě jen natrhali v zahradě a rozetřeli na tvář.

A co legendární Kleopatra? Ta nedala dopustit na koupele v oslím mléce. Mléko obsahuje kyselinu mléčnou, která funguje jako jemný chemický peeling. Odstraňuje staré, sluncem poškozené buňky a zanechává kůži hladkou. Takže když se egyptská smetánka spálila, prostě se naložila do kyselého mléka. Mimochodem, to je trik, který v upravené formě s tvarohem nebo jogurtem používáme při spálení dodnes.

Řečtí atleti a jejich kluzký štít

Přesuňme se o kousek dál do antického Řecka. Tady byla situace úplně jiná. Řekové milovali sport, olympijské hry a cvičení pod širým nebem. A jak známo, tehdejší atleti trénovali i závodili úplně nazí. Představte si, že běháte hodiny na přímém poledním slunci bez jediného kousku oblečení. To je pro kůži hotová sebevražda.

Řekové proto vymysleli rituál zvaný strigilizace:

1. Před vstupem na stadion se celí natřeli olivovým olejem.
2. Následně se posypali jemným pískem z pláže.

Samotný olivový olej má sice velmi nízký ochranný faktor (pohybuje se někde kolem SPF 2 až 8), ale v kombinaci s vrstvou jemného písku vytvořil mechanickou bariéru. Písek odrážel sluneční paprsky podobně, jako to dělají dnešní minerální filtry s oxidem zinečnatým. Když sportovci dobojovali, vzali kovovou škrabku (strigilis) a celou tuhle směs potu, prachu, oleje a písku ze sebe seškrábali. Kůže pod tím zůstala hydratovaná a chráněná. Sice to muselo šíleně kousat, ale fungovalo to.

Himbové a tajemství červené hlinky

Zatímco Řekové spoléhali na písek, v jiných částech světa lidé sáhli po tom nejjednodušším, co jim země nabídla – po blátě a jílu. Tento zvyk přežil na mnoha místech až do dnešních dnů.

Skvělým příkladem je polokočovný kmen Himbů, který žije v drsné poušti severní Namibie. Ženy z tohoto kmene jsou proslulé svou nádhernou, červenohnědou kůží a složitými účesy. Tato barva ale není přirozená. Jde o směs zvanou otjize.

Složení je prosté:

• Rozemletý červený hematit (železitá hlinka)
• Mléčný tuk
• Trocha vonné pryskyřice

Tuto pastu si nanášejí na kůži i na vlasy každý den. Mléčný tuk kůži zvláčňuje a chrání ji před vysušením v pouštním větru. Červený pigment z jílu zase působí jako stoprocentní fyzikální štít, přes který nepronikne jediný sluneční paprsek. Navíc tato směs odpuzuje hmyz a funguje jako přírodní mýdlo, protože Himbové se kvůli nedostatku vody vůbec nemyjí. Je to geniální produkt typu 3v1, který jim nadělila sama příroda.

Když musela zasáhnout armáda: Zrod moderní tuby

Jak šla staletí dál, lidé v Evropě na ochranu před sluncem trochu zapomněli. V baroku a viktoriánské éře se sice stále nosila bledá kůže, ale řešilo se to elegantněji – slunečníky, širokými klobouky a dlouhými rukávy. Nikdo se nechtěl dobrovolně mazat blátem.

Jenže pak přišlo dvacáté století, rozmach turismu, sportu a móda bronzového opálení, kterou zpopularizovala slavná Coco Chanel. Najednou chtěli být všichni hnědí, trávili hodiny na plážích a s tím přišla i vlna těžkých spálenin.

Průlom přišel ve třicátých letech minulého století. Mladý rakouský chemik Franz Greiter se v roce 1938 ošklivě spálil při výstupu na alpský vrchol Piz Buin. Naštval se a řekl si, že s tím musí něco udělat. Zavřel se do laboratoře a po několika letech experimentů představil krém s názvem Gletscher Creme (Ledovcový krém). Byl to obrovský hit, i když jeho ochranný faktor byl podle dnešních měřítek směšný – měl hodnotu pouhých SPF 2.

Popravdě řečeno, opravdový skok kupředu udělala až armáda během druhé světové války.

Vojáci bojující v Pacifiku trpěli brutálními popáleninami od slunce. Americká vláda proto pověřila vědce úkolem najít něco, co muže zachrání. Lékárník Benjamin Green tehdy přišel s látkou zvanou red veterinary petrolatum – šlo o těžkou, červenou ropnou břečku podobnou vazelíně. Nebylo to voňavé, špatně se to roztíralo a vypadalo to hrozně. Ale fungovalo to jako neprostupná bariéra. Po válce Green tuto směs vylepšil, přidal kokosový olej a vůni, čímž položil základ slavné značce opalovacích krémů Coppertone.

Co si z toho můžeme odnést?

Dnes máme k dispozici špičkové technologie. Naše krémy jsou lehké, neviditelné, voděodolné a chrání nás před rakovinou kůže i předčasným stárnutím pro naše celkové zdraví. Přesto bychom se od našich předků mohli něco naučit.

Především to, že nejlepší ochrana je ta mechanická. Himbové, staří Řekové i naše pra-prababičky s krajkovými slunečníky věděli, že nejlepší je slunci se v těch největších vedrech prostě vyhnout nebo se schovat pod klobouk a lehké oblečení. Žádný krém na světě, ani ten s faktorem 50, totiž není stoprocentní brnění.

Až se tedy budete příště u vody mazat vonícím krémem, vzpomeňte si na staré Řeky s pískem na těle nebo na Kleopatru v oslím mléce. Máme obrovské štěstí, že naše cesta za zdravou kůží dnes leads přes příjemnou kosmetiku a ne přes kýbl červeného bláta.

Závěr

Historie ochrany před slunečním zářením odkrývá lidskou vynalézavost i hluboké porozumění přírodním principům, přičemž nám připomíná, že vedle moderních SPF krémů zůstává nejúčinnější obranou proti poškození pleti stále mechanické stínění a rozumný pobyt na slunci.

Často kladené otázky

Odborné zdroje

• Cultura Colectiva – The History of Sunscreen: (Anglický zdroj) Historický přehled o tom, jak staří Egypťané používali rýžové otruby a jasmín, zatímco Řekové spoléhali na olivový olej a písek pro ochranu před slunečním zářením.
• CNN Travel – The Red Women of Namibia: (Anglický zdroj) Reportáž o kmeni Himbů detailně popisující složení, přípravu a ochranné účinky tradiční červené hlinky otjize v pouštních podmínkách.
• Business Insider – Who Invented Sunscreen?: (Anglický zdroj) Historická výzkumná zpráva o vzniku moderního SPF, od alpského výstupu Franze Greitera až po vynález Benjamina Greena pro vojáky během druhé světové války.