Nejbizarnější podzimní tradice světa: Od skotského pálení ohňů až po dýňové regaty na vodě

Znáte ten klasický obrázek podzimu, který na nás sype internet ze všech stran? Vlněný svetr, kouřící hrnek skořicového čaje, tiché šustění zlatavého listí a poklidné vyřezávání zubatého obličeje do dýně. Všechno působí útulně, klidně, možná až trochu ospale.

Jenže víš co? Pro miliony lidí na světě znamená příchod chladnějších měsíců pravý opak tichého rozjímání.

Zatímco my si zapalujeme vonnou svíčku v obýváku, jinde lidé nasedají do půltunové vydlabané zeleniny a pádlují přes ledové jezero. Nebo vezmou pochodně, polonazí vyrazí na kopec a zapálí obří hranici, aby vyhnali zlé duchy dřív, než udeří první mrazy. Popravdě, lidská fantazie nezná mezí. A když dny začnou temnět, lidstvo odjakživa vymýšlelo ty nejdivočejší způsoby, jak se zahřát a zahnat strach z přicházející zimy. Pojďme se podívat na rituály, vedle kterých vypadá koledování v maskách jako čajový dýchánek v mateřské školce.

Nastupovat, vyplouváme! Když se dýně promění v ponorku

Začněme tím, co k podzimu neodmyslitelně patří. Dýně. Většina z nás z nich vaří polévku, peče koláč nebo z nich vyrobí lucernu na zápraží. V kanadském městě Windsor v Novém Skotsku nebo v americkém Oregonu na to ale jdou z úplně jiného konce.

Každý říjen se tamní jezera zaplní obřími oranžovými monstry, do kterých usedají dospělí lidé s pádly v rukou. Vítejte na Pumpkin Regatta – závodu plavidel z obřích tykví.

Jak to celé funguje? Zahrádkáři celý rok piplají speciální odrůdu gigantických dýní, které váží tolik, co menší kůň. Těsně před závodem odříznou vršek, vydlabou metrák dužiny a semen, a vytvoří tak improvizovaný kokpit. Závodník se dovnitř nasouká – často v kostýmu Batmana, vikinga nebo obřího kusu sýra – a vyrazí na start.

Představte si, jak se pokoušíte manévrovat s kulatým, slizkým a naprosto nestabilním kusem zeleniny. Nemá to kýl, nemá to kormidlo. Každý záběr pádlem hrozí tím, že se celé plavidlo protočí dnem vzhůru. Diváci na břehu řvou smíchy, zatímco promrzlí odvážlivci bojují s větrem a modlí se, aby jejich dýňový koráb nenabral vodu dřív, než protnou cílovou pásku. Není to žádný moderní marketingový výmysl; tato tradice už táhne čtvrté desetiletí a dnes láká tisíce zvědavců z celého světa.

Keltské šílenství na Calton Hill: Kde oheň požírá zimu

Přesuňme se přes oceán do Skotska, konkrétně do Edinburghu. Konec října máme spojený s Halloweenem, ale Skoti se raději vracejí ke svým drsným kořenům. K svátku Samhuinn (nebo Samhain).

Zapomeňte na plastové pavučiny ze supermarketu. Když padne noc 31. října, historický kopec Calton Hill vzplane. Doslova.

Stovky účinkujících v divokých maskách ze dřeva, kostí a kůže pochodují městem za ohlušujícího řevu bubnů. Těla mají pomalovaná popelem a červenou hlinkou, v rukou točí hořícími řetězy a vrhají do vzduchu plameny. Celé procesí znázorňuje věčný souboj mezi Králem léta a Králem zimy.

• Žádná jeviště: Herci se mísí přímo v davu, takže cítíte sálavé teplo z loučí a kouř z hořícího dřeva vám štípe v očích.
• Akrobacie s plameny: Skupiny jako Beltane Fire Society trénují celé měsíce, aby předvedly nebezpečné kousky s ohněm uprostřed mrazivé skotské noci.
• Rituální katarze: Na vrcholu kopce vzplane obří hranice, která symbolizuje očistu a definitivní konec teplých dnů.

Lidé tady netančí pro lajky na sítích. Ta energie je divoká, zemitá a člověku při ní běhá mráz po zádech. Je to připomínka dob, kdy naši předci stáli před krutou zimou bez ústředního topení a supermarketů za rohem. Tehdy byl oheň jediným spojencem, který stál mezi přežitím a smrtí v mrazu.

Tuřínová válka a tanec mezi lebkami

Když už jsme u té zeleniny a strašení, dýně vlastně v Evropě vůbec nemají tradici. Jsou to přistěhovalci z Ameriky. Naši evropští předkové dlabali něco mnohem tvrdšího a méně voňavého – krmný tuřín a řepu.

Zkuste si někdy nožem vydlabat syrový tuřín. Je to dřina, u které si spíš uříznete prst, než vytvoříte hezký obličej. Výsledné masky však vypadaly neuvěřitelně děsivě, scvrkle a mrtvolně. Ve švýcarském kantonu Curych z toho dodnes mají festival Räbechilbi. Tisíce dětí i dospělých nesou vyřezané tuříny se svíčkami a celé městečko Richterswil zhasne pouliční lampy. Působí to nádherně i strašidelně zároveň.

A v německém Schwarzwaldu zase na podzim můžete narazit na zvyk, kde se ze staré zeleniny stává munice. Místní mládež po sobě hází přebytečnou úrodou, aby symbolicky potrestala lakomé sousedy nebo zahnala zlé duchy neúrody.

Mezitím v Mexiku slaví Día de los Muertos. Zná ho dnes skoro každý, ale jeho podstata často uniká. Lidé nepláčou na hřbitovech v černém rouchu.

Představte si hřbitov rozzářený tisíci oranžovými květy aksamitníku (afrikánů), kde voní pečený chléb pan de muerto, hraje živá kapela mariachi a rodiny piknikují přímo na hrobech svých předků. Pijí tequilu, kouří doutníky a vyprávějí vtipné historky o těch, kteří už odešli. Smrt tu není tabu ani strašák, ale vítaný host, který se jednou za rok vrací na večeři. Když vidíte děti, jak s úsměvem chroupou cukrové lebky se svým vlastním jménem na čele, uvědomíte si, jak moc se náš západní strach ze stárnutí a konce liší od zbytku světa.

Katalánský políček suchopárnosti

Pokud vám dosavadní zvyky připadaly zvláštní, z Katalánska budete pravděpodobně v šoku. Podzim a blížící se adventní čas tam provází postavička zvaná Caganer.

O co jde? Jde o malou keramickou figurku venkovana v tradiční červené čapce, který má stažené kalhoty a vykonává velkou potřebu. A kam ho místní dávají? Přímo do vánočních a podzimních betlémů, hned kousek od jesliček s Ježíškem.

Popravdě, středoevropanovi nad tím zůstává rozum stát. Působí to jako nevhodný vtip. Jenže pro Katalánce má tento zemitý rituál hluboký význam už od osmnáctého století:

1. Hnojení půdy: Výkaly představovaly nejcennější hnojivo, které zaručovalo bohatou úrodu pro příští rok.
2. Symbol rovnosti: Král nebo chuďas, v této pozici jsme si všichni rovni.
3. Štěstí a zdraví: Kdo nemá v domě svého panáčka, toho podle pověry potká v dalším roce bída a smůla.

Dnes se Caganer vyrábí v podobě politiků, fotbalistů i hollywoodských hvězd. Vidět amerického prezidenta nebo slavného útočníka Barcelony v této nelichotivé póze vedle svaté rodiny je podívaná, kterou prostě jinde na planetě nezažijete.

Závěr

Možná si říkáte, proč mají lidé potřebu plácat se po jezeře v dýních, běhat nazí kolem ohňů nebo stavět figurky se staženými kalhotami.

Odpověď je jednodušší, než se zdá. Podzim je obdobím zlomu. Slunce ztrácí sílu, příroda usíná, listí hnije a před námi leží několik měsíců chladu a šera. Kdybychom jen seděli za pecí a čekali na jaro, splín by nás pohltil.

Tyto bizarní tradice fungují jako dokonalý hromosvod. Spojují komunitu, probouzejí v lidech hravost a pomáhají překonat přirozený strach z temnoty smíchem, absurditou nebo pořádným ohněm. Až tedy letos na podzim vezmete do ruky nůž a začnete do dýně vykrajovat obyčejný úsměv, vzpomeňte si, že byste v ní taky mohli sedět uprostřed ledového kanadského jezera a zuřivě pádlovat k protějšímu břehu. Svět je zkrátka nádherně praštěné místo.

Zdroje

• National Geographic Česko: Reportáže o tradičních rituálech spojených se svátkem mrtvých a keltskými oslavami Samhainu.
• Atlas Obscura: (Anglický zdroj) Záznamy a fotoreportáže z podivných světových festivalů, včetně Windsor Pumpkin Regatta a historie katalánského Caganera.
• Beltane Fire Society: (Anglický zdroj) Oficiální portál skotského spolku organizujícího ohňový festival Samhuinn na Calton Hill v Edinburghu.